Tento článek je o sebesabotáži. Píšu v něm, jak mi psaní sabotoval vnitřní kritik. Vlastně o tom, jak jsem vnitřního kritika nechala sabotovat moje psaní. Jak jsem ho objevila a co dál s ním. Článek může být užitečný, když potřebujete nebo chcete něco napsat, a zároveň se cítíte zaseklá a děláte jiné „užitečné věci“. Může to být vnitřní kritik. Věc se má takhle: já ráda čtu, objevuji a píšu. A přesto: „nemám na to čas“, a roky jsem kašlala na svůj blog. Protože: „dělej něco užitečného“, „tolik práce a přitom taková blbost“, „bude to někdo číst?“ Seznamte se, to je vnitřní kritik.
Vnitřní kritik patří do konceptu: „vnitřních sabotérů“. Vnitřní sabotéři jsou hlasy ve vaší hlavě, které generují negativní emoce ve způsobu, jakým zvládáme každodenní výzvy života. Je to automatizovaný vzorec v naší mysli. Říká, jak myslet, cítit a reagovat. Způsobuje většinou stres, úzkost, pochybnosti o sobě, frustraci. Sabotuje náš výkon, pohodu a vztahy. Autorem konceptu je Shirzad Chamine.
Největším z vnitřních sabotérů je: soudce = náš vnitřní kritik. Vlastně už nepotřebujete nikoho dalšího, aby vás zpochybnil. Blbé je, že si na to stačíte i sama. A protože má vnitřní kritik největší slovo, tak se nebudu pouštět do vymezování a psaní o dalších sabotérech. Vystačíme si prozatím s vnitřním kritikem.
Vnitřní kritik sabotuje spoustu oblastí v životě, nicméně všechny najednou nejspíš neodhalíme. Je fajn si vybrat jednu oblast, kde můžeme pozorovat jeho působení. Prostě si to uvědomit. Já jsem si vybrala psaní. Začíná to výběrem tématu: „sím tě, taková blbost“. Přes čas, který tomu potřebujeme a chceme věnovat: „vážně jako?“, „teď budeš číst?!“ Až po zpochybňování výsledků: „číst to stejně nikdo nebude“. Případně paniku z toho, že by si to někdo přece jenom přečetl a možná se mu to zdálo zajímavé :-). Prostě vnitřní kritik chuť objevovat, zkoumat a psát zkritizuje tak, že jdete umýt nádobí anebo se psem. V okamžiku, kdy si uvědomíme, že tohle může být vnitřní kritik, je fajn se zastavit a udělat to jinak.
Je taky fajn si říct, že tohle je vlastně v pořádku, že měl v mém životě nějakou důležitou funkci (třeba mě chránit) a když to jde, tak poděkovat. Marie Madeira má pro vnitřního kritika krásnou větu: „Tímto ti odebírám pravomoci soudit, hodnotit, kritizovat, dávám ti nový úkol, staň se mou inspirací.“ Já jsem oprášila tenhle blog, začala jsem více psát.
A co Vy? Do čeho se pustíte, když budete vědět, že nemůžete neuspět a že to půjde?
Photo by Dominique Stueben on Unsplash